K autorskému rukopisu architektky Aleny Šrámkové čili architektura zodpovědné profesionality na přelomu XX. a XXI. století
Oldřich Ševčík
K "autorskému rukopisu" architektky Aleny Šrámkové čili architektura zodpovědné profesionality na přelomu XX. a XXI. století
Motto:
"Já osobně mám domy jako lidi. Hodně si je personifikuji." Alena Šrámková
Architektura Aleny Šrámkové vyniká již na první pohled tím, čemu se v tomto oboru říká autorský rukopis. Jsem přesvědčen, že alespoň jeho výchozí základní prvky lze rozpoznat v počátcích její tvorby a že jsou následně již podstatným způsobem rozvíjeny až do posledních realizací - výsledný rukopis architekty Aleny Šrámkové je nezaměnitelný. Nejde o žádnou manýru, nemám lepší charakteristiku než urputné směřování k podstatě architektoničnosti. Alena Šrámková nehledá v architektuře rozptýlení, je nebetyčně vzdálená Entertaimentarchitektur, neusiluje o zařazení do aktuálně panujícího mainstreamu, o dominanci estetického výrazu[1] a vystupňovaného artismu, nepodléhá populismu, nechce diváky ohromit; vždy směřuje k jádru zadání a k úspornému a přitom silnému architektonickému výrazu. Jestliže v architektuře velmi pozdní moderny roste frekvence dočasné dominance různých atraktivních podružností, tak možná souběžně narůstá zájem o trvalé hodnoty, o pravou[2]architekturu. Soudím, že jde o jednu z řady příčin trvalého respektu k dílu Aleny Šrámkové.
Odtud otázky: Jaké jsou zdroje a obsah tohoto směřování? Myslím, že odpověď souvisí s osobností, individualitou architekta, a nebudu sám, kdo potvrdí, že architekt sice musí držet pohromadě - od zrodu ideje přes nároky klienta, kontext, stavebně technické požadavky atd. až po dosažení výsledné realizace -, ale že současně do projektu vkládá svým způsobem i sebe sama. Architektura dodnes zůstává jedním z oborů, které nabízejí a umožňují vysoký stupeň seberealizace. Snad jen ve filosofii, teologii a umění sehrávají osobní rozhodnutí, volba a preference, tak zásadní a nezastupitelnou roli jako v architektuře. Takovou volbu musela Alena Šrámková učinit několikrát a vždy ji naplnila. Kompromisy pro ni nejsou řešením, jsou jí vzdáleny - nedělá je ani v architektuře, ani v životě.
Pokud jde o naznačenou roli osobnosti, nabízí se srovnání. Vzpomínám na Karla Pragera, který studoval v době před Listopadem 89 těžko dosažitelná zahraniční architektonická periodika. Měl doslova hlad po informacích a nových technologických řešeních, byl častým čtenářem v Národní technické knihovně. Tikal v něm svár inženýra a architekta. A jednou, když listoval časopisem, zaslechli jeho spolupracovníci spontánní zvolání "To dokážu také!". A dokázal; uplatnil Vierendeelův nosník na projektu Národního shromáždění. Nekopíroval, ale uplatnění Vierendeelova nosníku na objektu jiné typologie než u jednoho muzea v Itálii se mu stalo impulsem k vlastnímu řešení. Snímky z usazování velkorozměrného nosníku se následně objevily na stránkách zahraničních periodik.
Architekt Karel Hubáček rozhodně nepatřil k těm, kdo by zahraniční časopisy systematicky četl, ale přesto i on byl informován pozoruhodně dobře. Při návštěvě Paříže a tehdy nového Institutu arabského světa od Jeana Nouvela (otevřen v roce 1987) se k překvapení doprovázejících kolegů a studentů nemohl odpoutat od řešení známých pulzujících čoček, regulujících osvit a zakomponovaných do fasády. Jako by se v něm v té chvíli probudil inženýr, který chce přijít věci na kloub. Jeho nejznámější dílo, televizní věž a hotel na Ještědu, vypovídá podstatně o základní ideji, kterou sledoval a naplnil. Nejde jen o raný rezultát high technology. Karel Hubáček tu radikálně a koncepčně řešil téma harmonie, souladu architektury, techniky a kontextu. Klíčové téma moderní architektury![3] Spolu s inženýrským vynálezem, Patrmanovým kyvadlem, a dalšími invenčními řešeními představovala věž na Ještědu skok do budoucna.[4]
Závěr? Být architektem znamená mít určité vidění světa, znamená to umění toto vidění světa artikulovat, přenést, vtělit do realizací. Geniální matematik i logik a nadšený architekt - diletant, Ludwig Wittgenstein, výstižně charakterizoval filosofa a per analogiam i architekta slovy, že je to práce na sobě samém, na určitém vidění světa.
Takže se zeptejme znovu, jaké jsou zdroje architektonické tvorby Aleny Šrámkové? Má tak silné téma, které rozpoznáváme v díle Karla Hubáčka? Další předběžná odpověď - architektonické realizace Aleny Šrámkové bych sevřel do charakteristiky: směřování k jádru architektoničnosti, upřednostňování prostých, nekomplikovaných řešení, uplatňování materiálů v jejich původní kvalitě. Žádná okázalost. Koncept "přísnosti", identifikovaný v české moderní architektuře Rostislavem Šváchou,[5]má jeden ze svých úhelných kamenů právě v tvorbě Aleny Šrámkové. Tyto teze se pokusím alespoň v náznaku rozvést.
Architektonika v sobě nese nejen rozlišení podstatného a vedlejšího, ale určuje místo tomu, co je hlavní, důležité; definuje cíl, smysl, "kvůli kterému se všechno koná a ve srovnání s nímž je všechno ostatní podpůrné, pomocné, služebné, závislé".[6]Architektonika velkých stylů minulosti se podílela na stabilitě společnosti, spoluúčastnila se jí, přispívala k začlenění člověka do ní, do velkého řádu světa - tím přispívala k "duševnímu zdraví lidí".[7]
Má architektura v pozdněmoderní společnosti následovat styly minulosti v tomto poslání? To je dnes velké a rozporuplné téma. Pro některé teoretiky je takové poslání architektury neúnosné. Neodpovídá narůstající mobilitě, rozředění identity (jedince, národa, sociálně vydefinovaných vrstev společnosti) a domova v době sociálních sítí. Je tedy velkým rozhodnutím architekta či urbanisty - velkým rozhodnutím i proto, že toto téma teoretici (pokud zde jsou) náležitě nezvedli -, na jakou stranu se přikloní, jaké řešení zvolí. Odpověď Aleny Šrámkové je jednoznačná a má všechny znaky konfese. Architektka věří v druh "nové jednoduchosti". "Chci dávat lidem to, o čem jsem přesvědčena, že jim prospěje na duši, v tom je pro mě architektura službou společnosti", říká často.[8]Oč tu v konečné instanci běží? Alena Šrámková směřuje k podstatě architektoničnosti, hlásí se k tomuto "nejvyššímu úkolu architektury", jak ho definuje Karsten Harries, a to nikoli přes teorie, ale intuitivně, s pozoruhodnou neúprosností a neomylně. Nelze přehlédnout: filozof Heidegger rozebírá "nevyčerpatelnou sílu prostoty" a Alena Šrámková jde po správné stopě. Otevírá jako architektka téma obyčejnosti; "v obyčejnosti je strašně velká síla, jen ji umět použít".[9]Pro způsob osvojení a artikulace tohoto tématu texty Aleny Šrámkové nepochybně vejdou do příští antologie českých architektů. Resumé? Její tvorba a pozice zůstává v centru toho, co se dnes v architektuře odehrává. To není málo.
S tím souvisí otázka, jaký je vztah Aleny Šrámkové k teorii? Nejprve je třeba přiznat, že architektonická teorie ani po třiceti letech po Listopadu 89 není u nás takříkajíc doma, a to navzdory tomu, kolik přednáškových cyklů zahraničních architektů se u nás otevřelo. Architektům se nenabízejí ani tak potřebné teorie, které by jim umožnily osvojit si architektonické projektování na operativní úrovni,[10]ani velké koncepty s aspirací uchopit celek dění v architektuře v pozdní moderně, třebaže tu nelze pominout ojedinělé dílo Jiřího Ševčíka.[11]K dialogu o proměnách role tohoto fenoménu na počátku XXI. století tak chybějí předpoklady.[12]Alena Šrámková se diskuzím nevyhýbá. Připomeňme tu alespoň její nedávnou účast na mezigenerační diskuzi ve sborníku dialogů s architekty a na následných kulatých stolech, které moderoval editor sborníku Jaroslav Sládeček.[13]Neváhá říci: "to já nevím", zná váhu slova v dialogu. Když použije slovo "oduševnění", ve smyslu oduševnění domu, okamžitě dodá "myslím, že jsem to slovo ještě nikdy nepoužila", a myšlenku rozvede. Umí vyslovit rezolutní soudy - "Každý dobrý dům je ekologický, není-li, pak to nemůže být dobrý dům" -, ale velejemné předivo teorií je jí cizí. Není jí však cizí obsah, intence - jak jsem naznačil výše. Její uvažování o architektuře se uvádí do pohybu při řešení konkrétních zadání.
Resumé? Myslím, že by se Alena Šrámková podepsala pod výrok jednoho architekta, člena Evropského kulturního parlamentu, o tom, že architektura se "netvoří z idejí, ale z materiálních faktů".[14]Ale pozor, respekt k idejím Alena Šrámková nesporně má, takže porozumějme tomu výroku správně: není to prvotně vyjádření odporu vůči teorii, jako spíše koncentrovaná zkušenost z projektování, z projekční dřiny a z absence teorie v podmínkách českých zemí.
Alena Šrámková se ani po Listopadu 89 nenechala zahltit přemírou informací, architekturou podivných forem, zůstala věrná rastru zmíněné přísnosti/strohosti. Sdělím tu osobní vzpomínku. V době po Listopadu 89 jsem jí zapůjčil reprezentativní zahraniční publikaci zprostředkující takřka nepřeberné množství stylů a trendů, mimořádných estetických efektů těžících z možností, které přináší nové technologie. Na následném setkání bylo znát, že se bezbřehým spektrem realizací nedá ohromit. S odstupem času pozici Aleny Šrámkové lépe rozumím: věc architektury zajisté neuchopíme přes víceméně katalogové evidence. Především však u ní platí, že svoboda tvorby, kterou nabízejí nové technologie, nesmí devalvovat svobodu v libovolnost, tedy v opak architektonické kvality! K tomu Alena Šrámková říká: "Dům musí stát na něčem pevnějším, než je nápad." To je věc, o kterou běží v pozdní moderně. V sázce je profesionální zodpovědnost architekta. To je podle mého názoru odpověď Aleny Šrámkové na kakofonii forem okupujících architekturu v pozdně moderní době.
Při probírání staveb Aleny Šrámkové bych vytkl před závorku ještě jeden podstatný rys jejích
realizací, ke kterému poukazují dále uvedená substantiva: prostotu, obyčejnost, jednoduchost,
přímočarost, vzdálení se iluzím všeho druhu. Prostá řešení ne jako pouhopouhé simplifikace,
ale jako vytažení jádra. Výsledkem je sevřená forma, vzdálená vší okázalosti a líbivosti.
Skutečně prostá řešení akcentují elementární zkušenost s prostorem, vizuální a taktilní
prožívání. V podání Aleny Šrámkové k tomu přistupuje vždy a velice důsledně absence
zbytečností. Je v tom určitý způsob myšlení a vidění světa - a optimismus. Ten je vlastní
architektce Aleně Šrámkové i jejím realizacím. Nejde však o optimismus laciný a triviální, ani
o ten profesně povinný, požadovaný institucemi pozdní moderny. Je to optimismus jako
radost z poznání a z dosažených řešení, když v tom, co je prosté a obyčejné, je rozpoznávána
nesložitost původního. Dále u architektky Šrámkové platí devíza: Neutápět se v detailech. Při
studiu realizací Aleny Šrámkové se mi vybavil známý, a to již klasický výrok konstruktéra
tanků z druhé světové války:"Lepší ze všech možných detailů-je ten, který neexistuje."
Když však mluvíme o architektuře, je zde zcela na místě uvést z rozhovoru Aleny Šrámkové
celou její rozvahu: "detail je důležitý, ale musí se dělat, až když se ví, co se od něj chce. První
je potřeba vědět, co se chce od celého baráku. Aby to ten detail dotvrzoval. Detail tvrdí
muziku. Nemá být vynalézavý, nemá šokovat, nemá na sebe upozorňovat, protože není
důležitý, je to jen detail."[15]Domy Aleny Šrámkové mají na první pohled čitelnou geometrii,
ovládá je přímka, pravý úhel, vertikála (je-li olovnice symbolem rovnováhy, tak ve stavbách
Aleny Šrámkové je "doma"), pevné linie - jakoby byly od počátku načrtnuté silnými tahy,
uzavřené prostory se otevírají, otevřené prostory se uzavírají -architektura bez podpůrných
metafor. Ty domy jsou prosté a strohé. Až drsně prosté, jak to je jeden z rozměrů našeho
pobytu na Zemi. To co je prosté, je přirozené, nás usmiřuje se světem, vzdaluje agresivitě,
přibližuje optimismu. Je snad přehnané uvést, že i takováto architektura v sobě nese aspiraci
usmiřovat nás se světem? A že to chce dělat nenaivně a mimo kýčovitost pop kultury naší
pozdně moderní doby? V tom rozeznávám další signum rukopisu architekty Aleny Šrámkové.
Dospíváme k závěrečnému resumé. Od teze Jürgena Habermase (filosof intervenující čas od
času do architektury, kritik postmoderny polemizující s Lyotardem), že doba je "objektivně
nepřehledná" (srv. Die neue Unübersichtlichkeit, 1985) nás dělí více než tři desítiletí.
V devadesátých létech a prvním desítiletí prošla společnost "Západu" sociologickými a
technologickými změnami, neméně závažnými změnami prošla i architektura. Doba a
tendence v ní obsažené se již staly "přehledné". Možná, že tomu opravdu tak je a
jestliže "vnímáme roky 1950 až 2010 jako ty nejvíce anomální v celé historii lidstva",[16]
potom je na čase, abychom identifikovali odpovědi na velké otázky architektury v Českých
zemích. Byla by to docela zajímavá a potřebná publikace. Na složité otázky architektury se
zajisté nemohou dávat primitivní odpovědi, vyžadují radikální odpověď. Jedna z nich je
přítomna, jak jsme se snažili ukázat, v myšlení, projektování a realizacích - v "autorském
rukopise" Aleny Šrámkové.
V čem především, kromě toho, co jsme výše uvedli? Realizace Aleny Šrámkové nikdy
nepoklesají v to, v čem architekt a teoretik světového formátu Dalibor Veselý spatřuje
největší nebezpečí pro architekturu moderní a velmi pozdní moderní doby -"v odnož techniky
nebo estetiky."[17]To je třeba docenit! Právě vzhledem k tomu, že zmíněné trendy, "směřování
k silovým a extravagantně nápadným opcím"[18]v době velmi pozdní moderny narůstají,
vyniká to, co se trvale a nepřehlédnutelně naplňuje v architektonických realizacích Aleny
Šrámkové, a co jsem v titulku tohoto článku nazval pozicí zodpovědné profesionality na
přelomu XX. a XXI. století. To jest výše naznačené směřování k neokázalé, prosté
architektuře, k "nové jednoduchosti," nespoutané funkcí, nepodléhající extrémům všeho
druhu, nalézající v architektuře jednu z možných cest k obnovování rovnováhy mezi
technikou a kulturou. Architektka Alena Šrámková tak programově přijímá ve svém osobním
díle, v projektování, morální zodpovědnost, viz motto "domy jako lidi", za to, kam
architektura na počátku XXI. století směřuje.
[1]Pozice Aleny Šrámkové je jednoznačná: "Líbivost je již sama o sobě špatná vlastnost. Dům
je potřeba posuzovat podle jiných vlastností, než jestli se líbí."Srov. Jaroslav Sládeček, Architekti:
20 rozhovorů, Praha 2015, s. 39.
[2]Otázka a téma pravé, poctivé architektury zajisté účinkuje ve společnosti masové spotřeby
v době pozdní moderny jako mene tekel. Nicméně soudím, že odpověď by měla být pro
čtenáře rozpoznatelná v podtextu a ve vyznění tohoto článku. Předběžně si vypomůžeme tezí
a metaforou Eugena Asseho: "Prostá architektura je zřeknutí se narkotik v architektuře." Proti
relativizaci a stírání hranic v tvarosloví, opouštění tektoniky a sklonu k organičnosti se klade
nikoli dieta v tvarosloví, v barevnosti atd. jako jedna z dalších nových módních vln, ale
zdůraznění předmětnosti a materiálnosti.
[3]V základech entropie současné architektury tkví téma "ztráty rovnováhy" - propad do
desekvilibria ve vyrovnávání techniky a kultury v architektuře, ohrožení kvality architektury
a její schopnosti reprodukovat se jako systém, zachovávat stabilitu - rovnováhu. Podrobně viz
Ondřej Beneš - Oldřich Ševčík, Architektura: Devadesátá léta a první desítiletí 21. století, Architektura a urbanizmus XLV, 2011, č. 3-4, s. 221-251.
[4]Ondřej Beneš - Oldřich Ševčík, Architekt-Technika-Příroda: Příspěvek k poznání místa televizní
věže a hotelu na Ještědu architekta Karla Hubáčka ve vývoji evropské
architektury, Stavba XIX, 2012, č. 1 a č. 2, s. 46-50.
[5]Rostislav Švácha,Česká architektura a její přísnost: Padesát staveb 1989-2004, Praha 2004, srov. zejména první a druhou kapitolu.
[6]Podrobně viz Karel Kosík, Předpotopní úvahy, Praha1997, s. 71-73 ad.
[7] Srov. Karsten Harries, Etická funkce architektury, Praha 2011.
[8] Viz například Petr Volf, Baráky v hlavě: Rozhovory s architekty, Praha 2013, s. 168.
[9] Tamtéž.
[10] Na fakultě architektury ČVUT se tento druh teorie pokouší rozvíjet Pavla Melková, autorka několika knih s teoretickou tematikou.
[11]Srov. Jana Ševčíková- Jiří Ševčík, Texty (ed. Terezie Nekvindová), Praha 2010 - Jiří Ševčík- Monika Mitášová (eds), Česká a slovenská architektura 1971-2011, Praha a Bratislava 2013.
[12]Svým způsobem toto téma evokuje Rostislav Švácha v obsažném úvodu antologie Euroamerické architektonické myšlení, 1936-2011 (eds Rostislav Švácha - Milena Sršňová - Jana Tichá), Praha 2018.
[13] Srov. poznámku 1.
[14]Eugen Asse
[15] Srov. Sládeček, Architekti (pozn. 1), s. 43
[16]Václav Cílek (ed.): Tři svíce pro budoucnost. Návody a nápady jak přežít konec světa. Novela bohemika, Praha 2012, str. 8
[17]Dalibor Veselý, Architektura ve věku rozdělené reprezentace: Problém tvořivosti ve stínu produkce, Praha 2008.
[18]Srov. Georg Franck- Dorothea Franck,Architektonische Qualität, München 2008. Každé hodnocení výsledků v oboru architektury, každá diskuze o architektuře v sobě obsahuje jisté chápání "kvality" architektury, nicméně publikaci, která by tematizovala tuto kategorii, v Čechách nemáme.