Martin Rajniš – velká architektura mimo mainstream pozdněmoderní doby*) **) čili oč jde a oč má jít v soudobé architektuře

Motto: "Moje otázka je zásadní: Je soudobá architektura v krizi?" Martin Rajniš, "dysgrafik, dyslektik, přeučený levák s polárním výcvikem", architekt SIALU, spoluarchitekt obchodního domu Máj v Praze, autor urbanistické studie a realizací konkrétních budov Nového Smíchova (1998- 2008) a - architekt "měkkého adaptabilního projektování", který dosahuje respektu na mezinárodní scéně.

Není snadné vyniknout v mainstreamu současné světové a evropské architektury, jakkoli to na první pohled, ale pouze na první pohled, znamená "stavět tak, jak se očekává" a "něco" k tomu dodat. A - to dokonce mnohdy především - mít k dispozici ty stále novější technologie, stavební materiály a armádu expertů. Svět je prostě, jak říkal dramatik Bertold Brecht, "hustě obsazen." Křesťanství nám sděluje - přesto se s tebou v tom "hustě obsazeném" a nepřehledném světě počítá, ale - nečekej, začni sám u sebe! A Martin Rajniš, který měl již za sebou kvalitní mainstreamové realizace, 1) začal hledat přes odpověď na otázky svého života a tím i přes architekturu odpovědi na téma pobytu člověka na Zemi. Šlo tedy o mnoho. Proč? Stavět mimo hlavní proud architektury, nedostat se přitom do pozice outsidera a podívína, a naopak dostat Global Award for Sustainable Architecture (Paříž 2014), to je již potvrzení nejen výjimečného díla, ale i respektu k jedinečné "filosofii architektury." Takovým činem, doslova událostí na scéně architektury jsou projekty a realizace Martina Rajniše. Miroslavem Masákem byl označen za našeho "nejzajímavějšího architekta." A jistě právem. To vědomě použité adjektivum "nejzajímavější" nefiguruje jako běžná pochvala, když si nevíme rady a současně tušíme, že zde o něco jde, naopak - jím Miroslav Masák říká: Rajniš to není experiment na okraji, to je v době provozování architektury radost z tvorby, to jsou návraty k podstatě architektury.

Co je pozoruhodné? Že se plnému rozsahu činu Martina Rajniše u nás v Čechách nerozumí. Proč? To nám napoví úsudek typu - "Oproti tezím deklarovaným jak jeho tvorbou, tak tzv. >strategií svobody<, se nabízí otázka, zda, resp. nakolik, je jeho architektura skutečně přirozená." či verbální tanečky kolem korektur tzv. poštovny na Sněžce atd. a apod. Nicméně mít takovéto "jasno" je způsob zatemnění, nebo známka toho, že máme skutečnost příliš blízko před očima, že nám celek uniká. Takže jde o hodnotový horizont, k němuž budeme vztahovat své úsudky. A tímto horizontem je stav/kondice mainstreamu pozdněmoderní architektury a jejích opozičních průvodců - alternativního a ekologického hnutí, občanských iniciativ atd.

Co se odehrává v mainstreamu architektury moderní a pozdně moderní doby? Napovíme v tezích. V architektuře vždy probíhalo vyrovnávání kultury a techniky a epochální odpovědi nacházíme ve velkých stylech minulosti. V moderní době narůstala role techniky do té míry, že se architektura stala maximem moderny, stupňovala se abstrakce, vzdalování se přirozenému světu, tradice byly nahlíženy jakou pouto, tedy nikoli jako předávání generační zkušenosti s žitým světem a na scénu následně vstupovaly opoziční, alternativní (pojem poslední třetiny XX. století), ekologická, regionalistická hnutí či občanské iniciativy. Na pořad dne se dostaly další "podivně samozřejmé a proto prazvláštní" formulace "humanizace měst", humanitní architektura X) atd. - výzvy, které spíše prozrazují bezradnost, nefundamentálnost takovýchto odpovědí na krizi architektoničnosti pozdně moderní doby. "Architektura byla a je konzervativní obor", tradovaná zkušenost stavitelů i stavebníků/klientů zde nadále hraje velkou roli. Do jaké míry to ještě platí pro velmi pozdní modernu disponující novými technologiemi a všudepřítomnými trendy k prestižnímu stavění, k nezdrženlivé aktuálnosti a spektakulární atraktivnosti, s proměnou architektury ve zboží? Přesahování různých forem ekonomické a administrativní racionality na životní oblasti, které morálně a esteticky jí nepodléhaly - řečeno s Jürgenem Habermasem , tak dochází ke kolonizaci přirozeného světa v komplexních společnostech. Architektura velkých společností přes projekty z dílen "architektonických hvězd" od devadesátých let XX. století okupuje, bez zábran privatizuje horizonty metropolí. Extrémy i reakce na extrémy jdou ruku v ruce. Vývoj se nesmírně zrychlil, mainstreamové směry se střídají snad každých x let. Architekt Martin Rajniš bere svět vážně a prožívá jeho rizika a dokáže je i sugestivně zachytit: "Musíme si uvědomit, že ve světě, kde nám za jedenáct vteřin proudí po internetu tolik dat a informací jako za celé 17. a 18. století po celém světě, budeme asi těžko očekávat, že poločas změny bude stejně pomalý jako v bývalých dobách."

A jak žijeme - přesněji, jak umíme žít - v tomto světě, kde se stále více proplétá realita s virtualitou? A co se stává v proměnlivém světě hlavním úkolem architektury - odpověď máme "po ruce": Úkolem architektury je podtrhnout moment fyzického setkávání - tak to hodnotí Herzog a není důvodu s ním nesouhlasit. Co zde před námi odkrývá? Přibývá činností, v nichž je předem potlačen moment osobního angažovaného rozhodování (kompenzované vypjatým subjektivismem a radikalismem na sociálních sítích), užíváme a bavíme se tak, jak "se" to očekává a jak to činí většina a současně se odvrácenou stranou takovéhoto pobývání na světě stává naše odtahování se od "beztvaré masy" ovšem tak, jak se to právě pod diktátem další aktuality dělá - tj. považujeme za pobuřující to, co se právě za pobuřující začíná považovat/ se považuje. Mutatis mutandis: Projektujeme a stavíme tak, jak se má projektovat a stavět, pozorujeme a hodnotíme architekturu tak, jak se právě běžně soudí; odsuzujeme však to, co se z ní dnes odsuzuje atd. - jsme tímto způsobem pseudobezpečně na křehkém povrchu aktuality, jsme "up to date". Popisujeme zde jednu Martinem Heideggerem analyzovaných podstatných tendencí pobytu: nivelizaci všech možností bytí.

Jakou taktiku a strategii zvolil Martin Rajniš jako odpověď na takto popisovaný svět? Jeho osobní, individuální zkušenost a vyrovnávání se s tímto světem představuje úžasný čtenářský zážitek, ale zde není bohužel prostor ani pro Rajnišovo významné redefinování "ekologické", "trvale udržitelné" atp. architektury (Rajniš to říká přímo - tyto dočasné intelektuální konstrukce "jsou mi vzdálené.") . Podívejme se proto rovnou na výsledek: Rajniš je ve vztahu jak k dominujícímu mainstreamu, tak i alternativním směrům radikální. Co to znamená? Jeho architektura je prostá, přirozeně prostá - ale: žádný redukcionistický, manýristický minimalismus! Na tom adjektivu - "prostá"- budeme trvat, neboť se do něj koncentruje Rajnišova odpověď svazující architekturu s pobytem člověka na Zemi - minimálně v tom smyslu, že je to architektura odpovědnosti (toho typu odpovědnosti, který se z velkoprodujících architektonických ateliérů vytratil), architektura, která "vibruje mezi abstrakcí a konkrétností" a nepřerůstá v technologií zařizovanou architektonickou metaforu. Je to architektura, která se stává v naší době nasycené nejistotami manifestací živé zkušenosti s prostorem, přímočarého vztahu s vizuálním a taktilním prožíváním světa. Architekt Martin Rajniš nalezl a naordinoval lék na podstatu krizovosti architektoničnosti naší pozdně moderní doby - na opusy složitosti, technologické výstřednosti atp.: "Prostá architektura to není módní dieta, ale zřeknutí se narkotik." (J. Asse). Co je nezbytnou podmínkou? Vystoupení, řečeno slovy Martina Rajniše, z pozdněmoderního "archighetta" s jeho pravidly.

Co je tedy obsahem, intencí Rajnišova "měkkého adaptabilního projektování"? Resumé: "Prostota nesložitého", Heideggerem akcentovaná "nevyčerpatelná síla prostoty" a "zdrženlivá uvolněnost"(Gellassenheit) vůči možnostem současné techniky přítomná v tvorbě Martina Rajniše je českými kritiky a teoretiky přehlížena proto, že se fatálně míjí s "věcí, o níž běží" v pozdně moderní architektuře.

Kým je Martin Rajniš a architektura z jeho dílny/hutě? Martin Rajniš je architekt, který může v opozici vůči celému pozdněmodernímu provozování, produkování architektury, architektury říci: "Architektura je koncentrovaná vášeň". Pozor - Rajniše je třeba vzít doslova - ví co říká, proč to říká a proč to vyslovuje přesně anebo s takovou neomalenou upřímností, která přemýšlející kritiky, od zmutovaných provozovatelů entertaimentu skutečné pochopení očekávat nemůžeme, odzbrojí. Rajnišova tvorba je nekonečně vzdálená alternativnímu a aktivistickému chaosu - ne rozptýlený nesouhlas, ale koncentrovaná odpověď! I Rajnišovy radostně spontánní experimenty jsou - "koncentrovanou vášní." Kdo to nepocítí je mimo architekturu, ten již podlehl zahlcení infekcí všudepřítomného entertaimentu.

Co nesmí být přehlédnuto ve vztahu k literatuře a její současné mizérii v Čechách? Architekt Martin Rajniš je neméně výjimečný literát z rodu Rousseaua; souputník Rousseauvy brutální otevřené zpovědi vtělené do Vyznání/Konfesí. Stejně nezvladatelný a rafinovaný v momentech nejvyšší upřímnosti jako francouzský autor, jako ten, kdo gesticky odkládá konvence, kdo nesmlčí o sobě ani to, co jiní skryjí i před sebou samými. Dosvědčují to spontánní, brutálně upřímné a provokující texty v publikacích "Skici-Sketches"* a ve "25 tisících dnech vzpomínek"**, kde nezadržitelný proud myšlenek nám připomene, že spisovatel Martin Rajnišplujena vlně českého spisovatele Hrabala.

Na vztahu k architektuře Martina Rajniše můžeme měřit i trvající českou malost a potměšilost, na kterou si stěžoval v 17. století Valdštejn. Na střeše galerie DOX 10. prosince 2016 "přistála a levituje" vzducholoď Gulliver/zepelín Archa svobody z dílny Martina Rajniše a Leoše Války - a...grantová komise neudělila uvedené výtvarné instituci-galerii grant. To jsou ty české paradoxy.

Na závěr studie dvakrát porušíme pravidla odborné studie aneodpustíme si uvedení aspoň čtyř typicky rajnišovských sentencí - někoho mohou pohoršit, jiného nadchnout - to pak již vypovídá o čtenáři těchto vět: "Architektura je všemocná...Není nic jinýho, co nás provází tak důsledně, tak nenápadně a přitom tak silně."; příroda nám ukazuje, "jak žít s chybami a nezpůsobit katastrofu"; "My jsme první civilizace v dějinách, která není schopna se obklopit prostředím, které máme rádi. Když chceme takové prostředí nabídnou nám Disney World nebo Las Vegas."; "A lepší přírodní kousek, než je ženská, nenajdete. Ten design nemá chybu." Za druhé jeden z autorů této studie pokládá za nezbytné vyjádřit úctu před tím, že ve faktograficky více než nasycené publikaci a s jedinečnou literární úrovní neváhal Martin Rajniš uvést pod jedním artefaktem (v Kyjích, 2014) i jména studentů, kteří se na proplétání větví v riskatní výši s nadšením podíleli. Ostatně ve spontánním angažování studentů můžeme spatřovat potvrzení toho, že pro tzv. generace Z (1995 až 2010) je "proces, ve kterém produkt vzniká, stejně důležitý jako produkt sám." (Pehnt)

Má-li být architekt Martin Rajniš za každou cenu řazen - snaha "popsat a klasifikovat" je v architektuře, u historiků a teoretiků architektury, stejně maniakální jako v oboru lékařství - do kategorie "architektonický aktivista," tak pokleslému duchu pozdně moderní kultury vyjdeme vstříc a napíšeme: Martin Rajniš je velký architekt - aktivista sui generis. Budeme věřit, že nám tuto úlitbu diktátu výše uvedeného "se" odpustí, neboť aktivismus zůstává v našem konceptu různorodým a rozporuplným úsilím o překonání deficitů pozdně moderní architektury.

Poznámky

*Martin Rajniš: Skici-Sketches. Text Jiří Horský. Kant 2016, ISBN 978-80-7437-213-1

**Martin Rajniš, Magdalena Šebestová: Pětadvacet tisíc dnů vzpomínek. Praha, Argo 2016, ISBN 978-80-257-1970-1

1.Soupis realizací Martina Rajniše je k dispozici ve výše uvedené publikaci M. Rajniše a M. Šebestové;